Smrt a dva měsíce poté

Sdílet

Smrt v rodině. Potká drtivou většinu z vás; někteří ji již zažili, zbytek musí. A ti co ji nezažijí, mají setsakra osamělý život.
A když myslím smrt v rodině, myslím tím tu nejbližší – rodiče, sourozence a manžela/ku a pak vaše děti. Těm prvním se pravděpodobně nevyhnete, u druhých je to sázka, kdo bude mít větší (ne)štěstí. A pochovávat své děti by se nemělo…

Když smrt přišla

bylo potřeba ji poslat dál. Vždy je okruh lidí, kteří by to měli vědět. Ale napsat víc než dvě sms jsem nezvládl. Ani na ty dvě jsem přes slzy neviděl. V obou jsem na začátku vyjmenoval seznam lidí, kterým zpráva je posílána. Doufal jsem, že ji budou šířit dál těm, co v tom seznamu nebyli. Část příjemců je aktivních na sociálních sítích (FB, G+), takže o několik hodin později následoval status s specifickou skupinu/kruh. Stejný problém jako u prvních sms – přes slzy nevidíte na monitor.

Nevolejte…

pokud nejste na sto procent jistí, že budete do telefonu schopni mluvit. Já schopen tak tři dny nebyl, takže to byly monology druhé strany – tedy v případě, že se po prvním slovu druhá strana nezadrhla. A to bylo horší, než kdyby nezavolali vůbec…

…ale napište

třeba patříte mezi ty, od kterých to pozůstalý tak nějak očekává. Pokud nenapíšete, bude si myslet, že se k vám informace nedostala, a možná z toho bude ještě \„špatnější\“. Můžete-li si to dovolit, vyserte se na obligátní \„upřímnou soustrast\“, \„hodně sil\“ či \„drž se\“. Jakýkoli kontakt, aby věděl, že víte.

Pohřeb

4 dny od úmrtí. \„Rozloučení\“ se mu neříká nadarmo. Před ním se v hlavě ubíraly myšlenky, že tu už není. Po pohřbu pak, že tu už nebude. Nezdá se to velký rozdíl. Minulost a Budoucnost.

Psycholog

První návštěva nic moc. Asi byla příliš brzo. Měl jsem za sebou v tom týdnu tři dlouhé rozhovory s kamarády/rodinou, takže další s někým cizím mi připadal zbytečný. Jenže pak se začal život srovnávat do staronových kolejí a další rozhovory už nebyly. Už od druhé návštěvy jsem se s touto berličkou srovnal. Pravidelný hodinový pokec na tohle téma a nejen na něj. V hospodě s kamarády by to bylo lepší, ale nikdy to nebude tak intenzivní. Tohle téma se s nimi každou chvíli ztratí, což není špatně, ale jde to najednou mimo.

Uložení do hrobu

rozloučení číslo dvě. Podobně intenzivní jako pohřeb, ale jiné. Největší emoce (=pláč) při cestě ze hřbitova domů.

Potřebuji

co nejdříve se potkat se všemi, kteří byli vaší společní známí. Nejhorší jsou totiž vždy ty první setkání.

Rozdejchávám

stále skoro každý den. Už dva měsíce. Nejhorší jsou cesty autem, kdy mozek nemá co dělat a tak se vrací stále dokola k tomuto tématu. U venčení psa jsem to už nějak dokázal potlačit, ale když se smrt blížila, rozdejchával jsem i při něm. \„Chytám\“ se na věci, které jsme \„dělávali\“ – tj. opakované činnosti. Jednorázovky nejsou problém. A samozřejmě plány. Ty jsou asi nejhorší. Naštěstí jich není moc…

Co mě naposled dostalo?

  • nákup v obchoďáku – ani nevíte, jak vám chybí lísteček s napsaným nákupem…
  • návštěva restaurace/hospody
  • návštěva kina
  • oslava (narozenin, svátky, nevímcodalšího)

a co ještě určitě dostane?

  • predvánoční večírek
  • vánoce, nový rok
  • návštěvy od/u těch vzdálenějších známých
  • a plno dalších věcí, o kterých zatím ani nevím…

…a cesta zpět nevede

Doba vzniku první verze tohoto blogpostu: 2:32 (h:m)

tagy:
Publikováno: 28.11.2012 22:07
Knedle

blog comments powered by Disqus